„Státy střední a východní Evropy, které vstoupily do NATO a Evropské unie po skončení studené války, prosazují ten nejnekompromisnější přístup k zadržování Ruska a do značné míry spoléhají na solidaritu v rámci západního spojeneckého systému,“ uvedl na konferenci „Střední Evropa, BRICS a Globální Jih. Perspektivy budoucí spolupráce“ spolku Svatopluk sankcionovaný ruský politolog Fjodor Lukjanov. Hovořil o možnosti urovnání vztahů Ruska se střední a východní Evropou.
Před samotnou řečí Lukjanova novinář a komentátor Michal Semín, který na akci moderoval daný blok diskuze, poznamenal, že oznámení o vystoupení ruského politologa spustilo „mediální shitstorm“. Narážel tím zřejmě na články několika českých médií, které již před konferencí upozorňovaly, že na akci spolku Svatopluk vystoupí „Putinův ideolog“, či zmiňovaly, že jeho vystoupení se uskuteční i přesto, že ve čtvrtek premiér Andrej Babiš (ANO) varoval, že Česká republika čelí hybridní válce ze strany Ruska.
Semín také poznamenal, že pro Lukjanova bylo nemožné zajistit víza, aby se mohl akce v Praze zúčastnit osobně, a proto na akci vystoupil prostřednictvím online spojení. „Takže konference o dialogu se širším světem uslyší ruského účastníka jen skrze obrazovku,“ komentoval to.
Překážkou pro osobní účast zajisté bylo zejména jeho zařazení na sankční seznam Evropské unie. Ruský politický analytik a komentátor zahraniční politiky, úzce spojený s think tanky napojenými na Kreml a časopisem Russia in Global Affairs, byl na konci loňského roku umístěn na unijní seznam omezujících opatření s ohledem na destabilizační aktivity Ruska.
Uvalení sankcí na Lukjanova je v tomto sankčním seznamu vysvětleno jeho aktivitami, jako je moderace diskuzí s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, a slovy o tom, že má prostřednictvím svých článků, rozhovorů a veřejných vystoupení „důsledně posilovat kremelskou propagandu“.
„Vykresluje ruskou agresivní válku proti Ukrajině jako obrannou reakci na politiku Západu. Opakovaně obviňuje Evropskou unii, NATO a Spojené státy z ‚provokování‘ konfliktu, popisuje Ukrajinu spíše jako loutku Západu než jako suverénní stát a ospravedlňuje ruské vojenské akce jako ‚nezbytné‘ k zastavení expanze NATO. Jeho argumenty jsou často citovány v prokremelských médiích a utvářejí intelektuální rámec používaný k legitimizaci ruské agrese,“ uvádí se u jména politologa v sankčním seznamu EU.
Své vystoupení Lukjanov započal slovy o vzájemných vztazích Ruska s regionem střední a východní Evropy, které jsou dle něj „nejkonfliktnější a emocionálně nejnabitější záležitostí politické scény v ruském okolí“.
Zmínil, že „Rusko má rozsáhlé zkušenosti s invazemi ze zahraničí – především ze Západu“, a proto se prý začal formovat „geopolitický imperativ zabránit formování hrozeb na sousedních územích“. „A přinejmenším zajistit, aby tamní vývoj zůstal předvídatelný,“ poznamenal ruský řečník.
„Tato předvídatelnost byla zajišťována různými způsoby. Někdy prostřednictvím diplomacie, jindy přímým začleněním a někdy i nepřímějšími formami politické kontroly. Ať už byly prostředky jakékoliv, myšlenka nárazníkové zóny jako bezpečnostní nezbytnosti, která měla zabránit tomu, aby bylo Rusko zaskočeno, formovala uvažování ruského státu po staletí,“ dodal s tím, že „protože západní sousedé Ruska jsou ve srovnání s ním poměrně malé státy, některé dokonce extrémně malé, bylo jejich chování často řízeno strachem, ať už opodstatněným, nebo iracionálním“.
Po skončení studené války se dle něho předpokládalo, že Rusko bude v nějaké podobě „politicky závislé na Západě v rámci rozšířeného evropského uspořádání či jakési širší Evropy“. Tato varianta podle něj ovšem skončila v roce 2022.
„Dnes státy střední a východní Evropy, které vstoupily do NATO a Evropské unie po skončení studené války, prosazují ten nejnekompromisnější přístup k zadržování Ruska a do značné míry spoléhají na solidaritu v rámci západního spojeneckého systému,“ mínil Lukjanov.
Uvedl, že státy východní Evropy se rozhodly směřovat na Západ, aby měly bezpečnostní záruky. Situace by však podle něj byla v případě konfliktu nejistá. „Jakou roli pro sebe východoevropské státy předpokládají v případě, že k vojenské konfrontaci s Ruskem skutečně dojde? Nestranná analýza naznačuje, že by s největší pravděpodobností posloužily jako bojiště a jako předvoj, který by velmoci nasadily do první linie,“ poznamenal. Ukrajina podle něj „již poskytuje tragickou ukázku toho, jak může taková dynamika vypadat“. „Ochota západoevropských společností nést přímé náklady velké války zůstává omezená. V rámci západních institucí zároveň existuje silná motivace spoléhat se na ty aktéry, kteří jsou ochotnější převzít roli v první linii,“ řekl.
V určitém okamžiku podle ruského politologa „může pokračující podpora eskalace začít zvyšovat rizika pro samotné státy, které ji prosazují“. „Dosud se vztahy mezi Ruskem a střední Evropou řídily převážně klasickými geopolitickými předpoklady a chápáním bezpečnosti jako hry s nulovým součtem. Obě strany fungovaly v rámci této logiky a dovoluji si tvrdit, že evropská strana tak často činila důsledněji než Rusko,“ zmínil s tím, že „stejná geografie, která vytváří blízkost, může přinášet i vzájemné výhody“, „stejná historie, která plodí křivdy, může vytvářet pobídky k urovnání“ a „tatáž kultura blízkosti, která vyostřuje konflikt, může za jiných politických podmínek usnadnit spolupráci“.
To ovšem dle Lukjanova „neznamená předpokládat, že konflikt lze jednoduše smazat“. „Znamená to uznat, že strukturální faktory formující vztahy mezi Ruskem a střední a východní Evropou nejsou ze své podstaty předurčeny k tomu, aby vyvolávaly konfrontaci,“ mínil.
Svou řeč pak zakončil slovy, že z historie plyne ponaučení, že „žádná politická konfigurace netrvá věčně“. „Sovětský svaz a Varšavská smlouva zanikly, přestože v předvečer jejich pádu jen málokdo věřil, že je takový výsledek možný. Ani Evropská unie, ani NATO nedisponují historickou imunitou vůči transformaci. Bezpečnostní otázky však zůstanou a dříve či později se jimi bude nutné zabývat,“ dodal ve své řeči na konferenci spolku Svatopluk Fjodor Lukjanov.
Radek Kotas