V červnu 2026 vyšla v nakladatelství Leges vědecká monografie Petra Rožňáka a Pavla Nečase Visegrád: suverenita v čase chaosu, jíž autoři volně navázali na starší společné dílo Země Visegrádu a migrace (2018). Cílem práce je předložit „ucelenou a ambiciózní vizi střední Evropy jako autonomního pilíře evropské bezpečnosti a stability“, přičemž autoři vycházejí z předpokladu, že „éra pasivního následování globálních center definitivně skončila a region Visegrádu se musí transformovat v sebevědomého aktéra, který plně přebírá odpovědnost za svůj osud“.
Text představuje výsledky osmiletého výzkumu, který se týkal stavu regionální odolnosti a stability ve visegrádských zemích, a to v kontextu nejisté mezinárodní situace. Rožňák a Nečas ve čtrnácti kapitolách rozebírají významná témata, která považují za páteř regionální odolnosti. Patří sem mimo jiné energetická soběstačnost, obrana, kybernetická bezpečnost, demografická výzva nebo migrace. V patnácté kapitole, která je zároveň závěrečným shrnutím, autoři přinášejí čtenářům i veřejným představitelům doporučení konkrétních politických kroků.
Klíčovou tezí práce je, že v nynější „polykrizi“, charakterizované souběhem energetických, migračních a geopolitických otřesů, jsou jediným funkčním garantem stability národní suverenita a regionální spolupráce.
Autoři uvádějí: „Vzhledem k tomu, že globální systém se nadále posouvá směrem k síti soupeřících mocenských bloků, schopnost chránit tvrdou skořápku národa a zajistit nezávislost na zdrojích se stává konečným určujícím faktorem přežití.“ Zdeněk Koudelka v předmluvě konstatuje, že „suverenita dnes již nemůže být chápána pouze jako teoretický právní konstrukt. Musí být žita jako schopnost státu a širšího regionu zajistit své existenční potřeby“.
Přitom právě kooperace na půdorysu Visegrádu (koncept „pevnosti Visegrád“) je podle Rožňáka a Nečase předpokladem pro zachování suverenity dotčené čtveřice zemí: „Aby střední Evropa v této nové éře obstála, musí se vlády států V4 spojit a držet pevně pospolu, neboť koordinovaný postup a společná politická vůle dávají regionu váhu, kterou nelze ignorovat.“ Rovněž ve vztahu k EU by země V4 měly vystupovat jako aktivní a suverénní korektor celounijních politik.
Autoři zdůrazňují jako klíčovou výhodu regionu V4 jeho funkční stabilitu a bezpečnost, která v dnešním světě není samozřejmostí. Visegrádské země podle nich přestaly být tranzitní zónou mezi Východem a Západem a staly se „bezpečným přístavem“, jehož hodnota přímo úměrně roste s mírou chaosu v okolním světě. Region autoři také vnímají jako „rozumný střed – unikátní místo, kde se dynamická modernita potkává s hlubokou úctou k suverénnímu národnímu státu“. Upozorňují na nesmírný lidský a materiální potenciál dotčených zemí, který spočívá v mimořádné pracovitosti, technickém umu a intelektuální kapacitě jejich občanů. „Právě tento vnitřní kapitál je klíčem k realizaci zahraniční politiky vedené všemi směry, tedy politiky, která se nebojí diplomacie napříč azimuty, pokud slouží národnímu zájmu a stabilitě regionu.“
Recenzovanou monografii hodnotím jako velmi zdařilou, a především ji považuji za užitečný příspěvek do diskuse o visegrádské spolupráci a o její roli při obhajobě národních zájmů v EU a ve světě. Rožňák s Nečasem shromáždili obdivuhodné množství faktografických poznatků a zároveň připravili konkrétní program, přičemž obojí dokázali podat srozumitelně i pro čtenáře mimo úzce odborné publikum.
Nezastírám, že představa o „pevnosti Visegrád“ jako autonomním hráči v mezinárodní politice mi připadá až příliš idealistická. Autoři správně připomínají, že koordinovaný postup čtyř zemí dává regionu váhu, kterou jednotlivé státy samy nemají. Méně už ale zohledňují skutečnost, že V4 je jen velmi volnou platformou, jejíž soudržnost kolísá. Spolupráce se osvědčuje tam, kde se národní zájmy překrývají – dlouhodobě například v otázce migrace a ochrany hranic. U jiných témat, zejména u války na Ukrajině, ale i u různých dílčích okruhů unijní politiky se naopak opakovaně zadrhává. Stejně podstatné je, že visegrádská souhra zůstává závislá na výsledcích voleb a na momentálním složení vlád. Změna reprezentace v jediné zemi dokáže společnou linii oslabit, nebo přinejmenším dočasně znemožnit. Autoři s touto křehkostí pracují spíše okrajově. Jejich představa pevné pospolitosti vlád V4 proto působí jako ideál spíše než jako popis současného stavu.
Je toho jistě mnoho, co země Visegrádu spojuje: významné sdílené historické zkušenosti, kulturní příbuznost, i jistý politický realismus a zdravý selský rozum, který je zde stále více přítomný než na západ od našich hranic. Autorům je třeba také dát zapravdu ohledně velké komparativní výhody spočívající ve funkční stabilitě a velkém lidském a materiálním potenciálu. Toto vše je pevný základ, na kterém je možné stavět. Proto věřím, že visegrádská spolupráce má budoucnost. Spíše bych ovšem předpokládal, že se bude nadále ubírat dosavadní volnější cestou s proměnlivou intenzitou v čase a kolem jednotlivých témat společného zájmu, jak se budou postupně vynořovat.
V každém případě je kniha Visegrád: suverenita v čase chaosu podnětným textem pro všechny, kdo se o střední Evropu, suverenitu a regionální spolupráci zajímají odborně, v politické praxi i z občanského zájmu. Nenabízí hotový a politicky samozřejmý plán, ale srozumitelně klade otázky, které budou země V4 dlouhodobě provázet. Pro to vš stojí za pozornost – a za přečtení.
Tomáš Břicháček, 28. 9. 2026