Nález Ústavního soudu vyvolává pochybnosti, zda Česká republika bere i nadále vážně svůj závazek chránit náboženskou svobodu.
Přiznám se, je to tak, tento blog píšu často pod návalem emocí a nejinak tomu je i dnes.
Lépe to ti soudci Ústavního soudu načasovat nemohli. Na Škaredou středu a apríl dohromady vzkázali českým katolíkům: moc se nám tady neroztahujte.
Ústavní soud rozhodl, že smlouva mezi naší zemí a Svatým stolcem, kterou 24. října 2024 podepsal tehdejší premiér Fiala a kardinál Pietro Parolin, je v rozporu s ústavním pořádkem. Nález Ústavního soudu má 49 stran a jsou k němu připojena dvě odlišná stanoviska, takže je co číst a je co analyzovat a určitě se k dílčím tématům bude potřeba vracet, přinejmenším proto, že nám ukazuje, jak Pavlův ústavní soud chápe náboženskou svobodu.
Nyní ale pohled z vrtulníku, co mě napadlo, když jsem se tím prokousal.
Předně, celé to vypadá tak, že se nejdříve u ústavních soudců zformoval názor (konkordátní smlouva neprojde) a teprve pak se hledala procesní cesta k žádoucímu výsledku a odůvodnění. Ani jedno se příliš nezdařilo. Ta procesní stránka je relativně složitá, zájemce o podrobnější studium je možné odkázat na první i druhý disent soudce Langáška, zjednodušeně jde o to, že návrh skupiny senátorů na posouzení souladu smlouvy s ústavním pořádkem by neměl šanci na úspěch, kdyby se do hry nevložil prezident Pavel, nevnesl do ní nové argumenty (rozpor smlouvy jako celku se suverenitou státu a jeho sekulárním a republikánským charakterem; rozpor zpovědního tajemství s právem na účinné vyšetřování) a ty se v důsledku nestandardního procesního kouzlení nepřetavily v součást senátorské argumentace.
Ústavní soud svůj nález představuje jako docela umírněný střed mezi dvěma krajními polohami. Na jedné straně je prezident republiky, který tvrdí, že jakákoliv smlouva se Svatým stolcem je pojmově vyloučená – jsme přeci potomci husitů, čtenáři Jiráska, obdivovatelé Masaryka a pilní žáci Zdeňka Nejedlého, takže církevníky moc nemusíme, a na straně druhé tu bylo stanovisko Fialovy vlády a obou komor parlamentu, že smlouva je celá v pořádku. Ústavní soud nás moudře poučil, že smlouva jako taková problémem není, uzavřena by klidně být mohla, ale bohužel našel dvě problematické pasáže v jejím obsahu.
Které dvě věty se mu vlastně nelíbily? První tato: „Česká republika uznává zpovědní tajemství.“ A ta druhá: „Církevní právnické osoby dají k dispozici a zpřístupní své kulturní dědictví za jimi stanovených podmínek všem, kdo je chtějí poznat a učinit z nich předmět studia.“ Tato dvě ustanovení prý odporují naší Listině základních práv a svobod.
Souhlasím s těmi, kteří tvrdí, že rozpor s ústavním pořádkem soud mohl dovodit jen proto, že tato ustanovení dílem zcela dezinterpretoval, dílem vyložil nejhorším možným způsobem. I přes rozsáhlost nálezu je vlastní odůvodnění protiústavnosti velice zkratkovité (vypomáhá si argumentačními figurami jako „evidentní porušení neutrality státu“) a místy hraničí s právním humorem (zjištěná nerovnost mezi zpovědním a advokátním tajemstvím nebo domnělá výjimka z povinnosti dodržovat archivní zákon).
Hlavní dojem, který ve mně četba nálezu Ústavního soudu zanechala, lze shrnout asi takto. Česká republika docela nedávno nastoupila na cestu náboženské svobody. Sjednaná smlouva se Svatým stolcem byla obsahově relativně chudá, nevinná, téměř bezobsažná – česká strana totiž do jednání šla s tím, že nesjedná nic nad rámec toho, co již dnes platí. Smlouva měla tedy spíše symbolickou rovinu a pokud bych hledal nějaký její právní význam, tak bych ho snad našel v garanci zachování stávající úrovně náboženských svobod.
Ústavní soud tuto garanci dát nechce. Co to znamená?
Jistě by bylo možné psát o mnoha dalších detailech, rozebírat argumentaci pečlivěji a všímat si bohatých souvislostí. Některá témata jen stručně nastíním:
- Problém dělby moci. Projevil se Ústavní soud jako strážce ústavnosti, anebo více jako třetí komora parlamentu? Disentující soudce Langášek píše o „paradigmatické změně v roli a funkci ústavního soudnictví“.
- V politické rovině se projevilo nezvyklé spojenectví na ose prezident – piráti – SPD.
- Nekatolickým církvím uzavření smlouvy nevadilo. Mnohé ho dokonce vítaly, protože vnímaly její úlohu jako stabilizátora garancí náboženských svobod. Ústavní soud jim ale dobrácky vysvětlil, že se mýlí.
- Jestli někdo politicky uspěl, byl to prezident. Možná je to vlastně jeho první velký samostatný politický zářez. A Ústavní soud ho ochránil před dilematem: podepsat (a popřít sám sebe), nebo nepodepsat (a dostat se do rozporu s Ústavou)?
- Média píší o tom, že je nejisté, jak bude ratifikační proces pokračovat. Myslím, že je to docela jisté: nijak. Smlouva není návrh zákona, z nějž je možné vyškrtnout jednu větu. Jedinou cestou je začít vyjednávání od počátku. Bude chtít Svatý stolec riskovat třetí blamáž v řadě, když se Česko projevilo jako dosti nespolehlivý mezinárodní partner už dvakrát za sebou?
- I kdyby se nějaká smlouva se Svatým stolcem uzavřela, nemohla by mít prakticky žádný obsah a rozhodně by se nemohla týkat ničeho specificky katolického. Jinak by nevyhověla svébytně pojaté konfesní neutralitě a neprošla nově objeveným testem „zákazu svévolné favorizace náboženských argumentů“.
- Neměli bychom zapomenout na některé pasáže v podání prezidenta republiky. Například tu o tom, jak zpovědní tajemství chrání pedofily, anebo úvahy o zrušení katolické církve. Ústavní soud se podobně zabýval možností zbavení katolické církve tzv. zvláštních práv (výuka náboženství na školách, služba v armádě, církevní sňatky apod.).
- Je vůbec možné, aby Česká republika ještě někdy uzavřela jakoukoliv mezinárodní smlouvu? To otázka zní absurdně, ale pokud bychom na jiné mezinárodní smlouvy uplatnili kritéria škaredého nálezu, mnoho z nich by uzavřeno být rozhodně nemohlo.
- Jaký smysl vlastně mají trestné činy neoznámení trestného činu a nepřekažení trestného činu?
Jak mi řekl jeden známý, poctivější by bylo, kdyby soud přitakal argumentu prezidenta, že jakákoliv smlouva se Svatým stolcem jakožto reprezentantem jedné jediné církve je nějaký druh privilegia, který není v souladu s naší (nově objevenou) vypjatě sekulární státností. Na to Ústavní soud odvahu neměl. A tak se vydal cestou, kdy mu nezbývala než kreativní práce s textem smlouvy i s ústavním pořádkem.
Absence konkordátu samozřejmě tragédií není. Ani pro katolíky – těm ostatně vždycky nejvíc prospívá, když s nimi stát úplně dobře nevychází – ani pro náboženskou svobodu.
Problémem je to, že vláda smlouvu sjednala, obě komory Parlamentu souhlasily s ratifikací a pak se na scéně zjeví Ústavní soud a se zdviženým ukazováčkem řekne: ne, ne, ne, u nás náboženské svobody formou takové smlouvy chránit nebudeme. Přitom přijatelným řešením by bylo, kdyby Ústavní soud poskytl návod, jak smlouvu vykládat tak, aby její praktická aplikace nenarážela na ústavní mantinely.
Je to politické vítězství některých, a právní prohra lidí, věřících i nevěřících, kteří náboženskou svobodu považují za důležitou hodnotu.
Jakub Kříž