Výběr z judikatury je variací na téma, které právě proběhlo médii.
Média dnes informovala o tom, že ukrajinský parlament přijal zákon, který na ukrajinském území zakazuje působení ruské pravoslavné církve. Konečným cílem zjevně není pouze zákaz působení moskevského patriarchátu ruské pravoslavné církve na Ukrajině, ale také změna jurisdikce místních pravoslavných věřících.
V této souvislosti mě napadly dvě pasáže z knihy Autonomie církví, které se k tématu nějak vztahují. První dokládá, že konkurence různých pravoslavných jurisdikcí není na Ukrajině nic nového. Jedním spíše pikantním důsledkem se zabýval také Evropský pro lidská práva.
A druhá zase ukazuje, že nové nejsou ani intervence státu „osvobozující“ pravoslavné věřící od vlivu Moskvy. Ty mohou být vedeny srozumitelnými politickými důvody, ale ústavně konformní být nemusí.
Nejdříve tedy něco k případu Farnosti sv. Michaela:[1]
Svědectví o tom, že vměšování státu do vnitřní organizace náboženských společenství může mít řadu podob, přináší rozsudek ESLP ve věci Farnost sv. Michaela proti Ukrajině. K pochopení podstaty sporu je třeba mít na zřeteli, že v rámci tradice pravoslaví existuje na Ukrajině několik státem uznaných církví. Předně se jedná o Ukrajinskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu (označovanou také jako „Moskevský patriarchát”), od níž se v roce 1992 odštěpila Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu („Kyjevský patriarchát”). Mezi oběma církvemi existují hluboké rozpory, prohloubené ukrajinskou krizí z období po roce 2013. Trojici pravoslavných církví na Ukrajině doplňuje ještě Ukrajinská autokefální pravoslavná církev, jí se však projednávaný případ nedotýká.
Dne 5. května 1989 se skupina 25 lidí rozhodla vytvořit náboženské sdružení pod záštitou Ruské pravoslavné církve. Zároveň měl být vybudován „Kostel sv. Michaela k výročí 1000 let od přijetí křtu Kyjevské Rusi“. V únoru 1990 bylo náboženské sdružení schváleno státními orgány, následně přijalo pravidla vnitřní organizace s ústředním postavením farního shromáždění coby nejvyššího orgánu. V období od založení do konce roku 1999 počet členů farního shromáždění kolísal mezi 20 a 27 členy. V této době se farní shromáždění podílelo na přijímání všech důležitých rozhodnutí jak v oblasti ekonomické, tak ve věcech duchovní správy.
V roce 1992 – tedy v období, kdy se od původní jednotné Ukrajinské pravoslavné církve odtrhl Kyjevský patriarchát – probíhala v rámci náboženského sdružení diskuse o příslušnosti k určité pravoslavné církvi (včetně např. finské církve). Od února 1993 se tak náboženské sdružení přeměnilo na Farnost sv. Michaela přidruženou kanonicky i z hlediska světských právních předpisů k Ukrajinské pravoslavné církvi Moskevského patriarchátu.
Farní shromáždění však odmítalo do doby dostavby kostela přizpůsobit vnitřní předpisy církevní obce (farnosti) požadavkům Moskevského patriarchátu. Výstavba kostela byla netransparentní, provázelo ji např. zneužívání zahraniční pomoci. Spory mezi církevní obcí a Moskevským patriarchátem o způsobu řešení ekonomických problémů vyústily ve většinové rozhodnutí farního shromáždění z 24. prosince 1999 o změně denominace církevní obce a přechod pod kanonickou jurisdikci Kyjevského patriarchátu, který církevní obec v průběhu několika dní přijal.
Pro změnu jurisdikce hlasovalo 21 z celkového počtu 27 členů farního shromáždění. Církevní obec současně požádala státní orgány o změnu registrace.
Již 1. ledna 2000 byl kostel a pozemek církevní obce obsazeny příznivci Moskevského patriarchátu a o den později se za účasti 309 osob uskutečnilo nové shromáždění, které odhlasovalo příslušnost církevní obce k Moskevskému patriarchátu, čímž byly eskalovány (nikoliv neobvyklé) spory mezi oběma ukrajinskými církvemi.
Ukrajinská veřejná moc odmítla registrovat změnu jurisdikce církevní obce, i přes to, že Kyjevský patriarchát potvrdil, že církevní obec chápe za svoji součást od 25. prosince 1999. Důvodem byla skutečnost, že se pro ni nevyslovila většina z více než 300 členů farnosti.
ESLP vycházel z požadavku neutrality státu v náboženských sporech, který je nutno vztáhnout také na situaci, kdy se náboženská skupině dostane do střetu s náboženských společenstvím, k němuž patří. Situace, kdy je náboženská skupina „shora“ nucena ke změně stanov hrozbou vyloučení z náboženského společenství, „vyžadují extrémně citlivý a neutrální přístup“ vnitrostátních orgánů.[2] ESLP shledal v odmítnutí registrace nových stanov zásah do práv dle čl. 9 EÚLP.
Ukrajinská vláda se bránila tvrzením, že skupina věřících, jež se chtěla připojit ke Kyjevskému patriarchátu, mohla založit v jeho rámci vlastní náboženskou skupinu a registrací stanov dosáhnout právní subjektivity.
ESLP nejdříve zkritizoval ukrajinský zákon o svobodě náboženského vyznání, když uvedl, že není vůbec jasné, jaký je rozdíl mezi „náboženskou organizací“ a „náboženskou skupinou“; přičemž tato distinkce hrála v rozhodování státních orgánů významnou roli. Svůj závěr o porušení čl. 9 EÚLP vystavěl soud na otázce členství ve shromáždění církevní obce. Shledal, že ukrajinské státní orgány špatně vyložily stanovy církevní obce,[3] protože oprávněnost žádosti o změnu registrace posuzovaly ve vztahu k navýšenému počtu členů farnosti, oproti původnímu počtu 27 osob; tím vlastně vnutily církevní obci přijetí nových členů. Členství v církevní obci bylo jejími stanovami podle ESLP upraveno jako fixní. Členem nebyl každý věřící, který se účastnil jejího náboženského života, ale pouze ten, který byl jako člen přijat. Tím, že ukrajinské státní orgány nevzaly tuto otázku v úvahu – a naopak argumentovaly, že takový požadavek nemá oporu v legislativě – zasáhly do vnitřní struktury církevní obce: „Vnitřní struktura náboženské organizace a úprava členství v ní musí být chápána jako prostředek, kterým taková organizace projevuje svoji víru a zachovává své náboženské tradice.“[4]
Ve své dřívější rozhodovací praxi vycházel ESLP z teze, že stát nezaručuje v náboženských společenstvích neexistuje právo na disent. Jednotlivci i skupiny mohou svůj nesouhlas vyjádřit opuštěním společenství. Rozsudek ve věci Farnosti sv. Michaela naznačuje, že za určitých okolností by mohlo být možné poskytnout ochranu také dílčímu uskupení existujícímu v rámci náboženského společenství, a to alespoň pokud jde o možnost opuštění náboženského společenství při zachování právní osobnosti. V projednávané věci však vzal soud v úvahu, že vnitrostátní úprava nebyla jednoznačná a že Farnost sv. Michaela svoji právní osobnost získala samostatně, nikoliv odvozeně od pravoslavného patriarchátu, k němuž náležela.
Otázkou příslušnosti farnosti k širšímu náboženskému společenství (patriarchátu) a případných práv patriarchátu vůči farnosti se ESLP v popisovaném případě výslovně nezabýval.
Druhou množinu představují rozsudky Nejvyššího soudu USA, které se nějak týkají pravoslavných církví:[5]
Ve věci Kedroff v. St. Nicholas Cathedral of Russina Orthodox Church posuzoval NS USA případ, kdy stát New York využil sporů v pravoslavné církvi a přijal zákon, kterým převedl ruské pravoslavné náboženské obce z jurisdikce Ruské pravoslavné církve v Rusku do jurisdikce amerických eparchií (tzv. Ruská pravoslavná exilová církev). Učinil tak v zájmu osvobození pravoslavných rusů v Americe od „infiltrace […] ateistickými a podvratnými vlivy“.[6] NS USA shledal zákon protiústavním. Mimo jiné uvedl, že z dosavadní judikatury „vyzařuje duch svobody pro náboženská společenství, nezávislosti na sekulární kontrole nebo manipulaci, zkrátka pravomoc rozhodovat záležitosti církevní správy, víry a doktríny po svém, bez státních zásahů“.[7]
Po neúspěchu ve věci Kedroff došlo k pokusu o změnu jurisdikce ještě jednou, nikoliv však již na základě zákona, ale soudním rozhodnutím přijatým podle common law.[8] I v tomto případě shledal NS USA protiústavnost takového aktu, když uvedl, že není rozdíl v tom, zda stát jedná prostřednictví své moci zákonodárné nebo soudní.[9]
Naposledy rozhodoval NS USA spor z oblasti obsazení církevních úřadů ve věci Serbian Eastern Orthodox Diocese v. Milivojevich. V Srbské pravoslavné církvi byl zbaven funkce jeden z jejich biskupů. Soudy státu Illinois jej nařídili znovu instalovat do úřadu, neboť k odvolání mělo dojít ve zjevném rozporu s církevní ústavou a jejími zákony a jednalo se tak o svévolné rozhodnutí. NS USA zdůraznil právo církve organizovat se dle své vůle a zdůraznil povinnost civilních soudů zdržet se rozhodování v těchto otázkách.[10]
[1]. Úryvek ze str. 74-76. Čísla poznámek pod čarou nekorespondují s knihou.
[2]. Rozsudek ESLP ze dne 14. 6. 2007, 77703/01, Farnost sv. Michaela proti Ukrajině, odst. 123.
[3]. Zde nutně vyvstává otázka, jak si mohl být ESLP jist správností svého výkladu stanov církevní obce jist, když v jiných rozhodnutích dovozuje, že veřejné moci výklad vnitřních předpisů vůbec nepřísluší.
[4]. Rozsudek ESLP ze dne 14. 6. 2007, 77703/01, Farnost sv. Michaela proti Ukrajině, odst. 150.
[5]. Úryvek ze str. 72-73. Čísla poznámek pod čarou nekorespondují s knihou.
[6]. Rozsudek ve věci Kedroff v. St. Nicholas Cathedral of Russina Orthodox Church, 344 U. S. 109 (1952).
[7]. Tamtéž, s. 116. Spor byl z hlediska amerického konstitucionalistiky významný také tím, že řešil otázku, nakolik lze první dodatek americké ústavy vztáhnout také na zákony státní (tj. nikoliv federální).
[8]. Chopko, M. E., Moses, M. F. Freedom to be a Church: Confronting Challenges to the Right of Church Autonomy. Goergetown Journal of Law & Public Policy. 2005, vol. 3, s. 409.
[9]. Rozsudek ve věci Kreshik v. Saint Nicholas Cathedral, 363 U. S. 190, 191 (1960) .
[10]. Rozsudek ve věci Serbian Eastern Orthodox Diocese v. Milivojevich, 426 U. S. 696 (1976).
Jakub Kříž