Václav Klaus na vzpomínkovém semináři IVK
Před deseti dny jsem na téma našeho dnešního setkání, kterým je 100 let od narození Margaret Thatcherové, mluvil na konferenci, kterou v Budapešti zorganizoval náš dlouholetý přítel, blízký spolupracovník Margaret Thatcherové, John O’Sullivan. Jeden z autentických pamětníků. Bylo to za účasti i velmi reprezentativní skupiny významných britských politiků tehdejší doby a členů nejužšího týmu této velké britské premiérky. Ve svém projevu jsem tam mimo jiné vyjádřil obavu, že u nás toto výročí tak velkolepě oslavováno nebude. Pak mne napadlo zorganizovat v rámci IVK toto dnešní setkání. Děkujeme za Vaši přítomnost.
Dovolte mi– v trochu pozměněné a rozšířené verzi– zopakovat hlavní myšlenky svého budapešťského vystoupení.
Nechci spekulovat o tom, jak je (či včera bylo) sté výročí narození Margaret Thatcherové oslavováno v její vlastní zemi, v zemi, kterou právě ona– a z pohledu mnohých z nás výrazně pozitivně– ovlivnila a změnila. Jsem si jist, že mnozí Britové toto výročí slaviliči slaví, ale pochybnosti mám o její vlastní politické straně, která prochází– když to řeknu velmi jemně– složitým obdobím. Jsem přesvědčen, že je to v nemalé míře proto, že se tato strana, britská Konzervativní strana, zřekla jejího odkazu.
Ještě větší pochybnosti mám o současné labouristické vládě a jejím premiérovi, který– při evidentním nezvládání své vládní funkce (anebo právě proto)– o to usilovněji zakládá koalice ochotných a zcela nezodpovědně přispívá k vyvolání válečné atmosféry v Evropě. Ať to ale nesrovnává s Mnichovem v roce 1938. Tehdyšlo o něcoúplně jiného. (Viz. má kniha Od Mnichova po Ukrajinu, Praha, Olympia, 2025.)
Možná ale nedoceňuji britskou slušnost a vrozenou zdvořilost. Tedy to, čemu jsme vpředprogresivistickédobě byli zvyklíříkat britské„good manners“.
I v komunistickémČeskoslovensku nebylo u nás málo těch, kteří Lady Thatcher vnímali jako zcela mimořádnou osobnost, na první pohled bylo zřejmé,že byla v mnoha ohledech jiná než běžní politikové Západu. Věděli jsme, že se jí podařilo vrátit Velkou Británii zpět ke kapitalismu. Věděli jsme, že rozhodně hájila to, na co Evropa začínala stále více zapomínat– základní konzervativní hodnoty jako svobodný trh, volný obchod a politickou svobodu a pluralitu. Věděli jsme, že vyhrála mnohé i námi za komunismu sledované bitvy, zejména zcela klíčovou stávku horníků, což zcela změnilo atmosféru v zemi. Věděli jsme, že se důsledně stavěla proti komunismu a socialismu ve všech jejich podobách a převlecích aže, spolu s Ronaldem Reaganem, svým neústupným postojem vůči sovětskému komunismu významně přispěla k jeho pádu.
Až do listopadu 1989 jsme měli možnost aktivity Margaret Thatcherové sledovat pouze na dálku a zprostředkovaně. Dnešní mladé generace jen těžko mohou pochopit a domyslet, že se člověk jako já dostal do Velké Británie poprvé až v roce 1990, ve věku svých téměř padesáti let. Byl jsem tam tehdy jako ministr financí nově svobodnéhoČeskoslovenska, abych s tehdejším britským ministrem financí, dnes lordem NormanemLamontem, podepsal smlouvu o zamezení dvojího zdanění mezi našimi zeměmi. (Mimochodem, smlouvu připravenou už předchozí komunistickou vládou. Tyto aspekty před- a polistopadové nenulové kontinuity fungování našeho státu lidé u nás dnes netuší a neznají.)
Do pádu komunismu byla Margaret Thatcherová pro nás velmi daleko a nedostupně. Vůbec by mne ani nenapadlo pomyslet na to, že bych se s ní někdy mohl setkat. Přesto jsme ji, i bez možnosti cestovat na Západ, mnozí vnímali jako někoho, kdo změnil svět a běh dějin.
Obdivovali jsme její názory, postoje a politiku. Ve všech těchto třech věcech byla mimořádná. O významných kontinentálních politicích tehdejší doby– kteří propadli iluzi tzv. helsinského procesu– jsme si mysleli,že podstatu socialismu a komunismu vůbec nepochopili. Už tehdy jsme byli přesvědčeni, že nám jen rasantní politické postoje Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové mohou pomoci změnit naše životy, i když jsme– musímříci,že bohužel jen někteří– věděli, že největší úkol je na nás samotných. (K tomu jedna zajímavá zkušenost z nedávné Budapešti. Politici tam mluvili o Margaret Thatcherové a její roli při pádu komunismu. Její nejbližší spolupracovníci mluvili o tom, jakřešila domácí britská témata.)
Margaret Thatcherovou jsem vysoce oceňoval vždy a považoval ji za svůj politický vzor. V posledních letech už unavené, slabé, měkké a evidentně málo funkční komunistické éry v naší zemi (a v celé střední a východní Evropě) se pro nás stala jedním ze symbolů nadějné budoucnosti. Jak před pádem komunismu, tak po něm jsme ji vnímali jako někoho, kdo k nám promlouvá a kdo nám rozumí více než jiní západní lídři. Důležité pro nás bylo zejména to,že nám i naslouchala. V politice vzácný jev.
Důsledně se stavěla proti všem variantám tzv.„třetích cest“– a právě o totéž jsme tehdy usilovali i my. Chtěli jsme„cestu první“– a tou byl kapitalismus. Z té doby pochází i můj dodnes občas citovaný výrok, který jsem vyslovil v Davosu v lednu 1990,že třetí cesta je tou nejrychlejší cestou do třetího světa.
Důraz paní Thatcherové na deregulaci a privatizaci britské ekonomiky se výrazně prosadil i v naší ekonomické transformaci. I ve Velké Británie bylo díky poválečné socializační éře co deregulovat a co privatizovat. Pomohla nám nejenom silnými slovy, ale i tím,že na naše ministerstvo financí, které jsem tehdyřídil, poslala svůj tým. Aby tam s námi seděl. Nejenom aby přijel, řekl několik moudrých slov, a zase odjel. Tak to dělali všichni ostatní, tzv. pomáhající nám.
Je třeba zmínit i to,že jsme i v době komunismu měli– alespoň někteří– nemalé pochybnosti o nekriticky přijímaném projektu evropské integrace, který už tehdy prodělával velmi problematické posuny. Už dávno to nebylo ono původní– pro nás velmi přijatelné– EHS. Evropské společenství se postupně začalo stále více posouvat od ekonomické integrace k politické unifikaci. Někteří si myslí,že to bylo v rozporu s myšlenkami poválečných, v Bruselu dodnes velebených tzv. otců-zakladatelů evropské integrace. Já si však myslím,že to je v souladu s nimi. Tito zakladatelé se to tehdy pouze neodvažovali říkat tak přímo a bezprostředně jak by chtěli, protože by pro to podporu získat nemohli.
Tyto změny byly později institucionalizovány Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou, což nikdy nebylo a ani nemohlo být naším cílem. Už tehdy jsme chápali význam jejího projevu v Bruggách (v roce 1988) a byli jsme zklamáni,že se mu v západní Evropě nedostalo zasloužené podpory. Západoevropané, kterým chyběla naše zkušenost s komunismem, k naší velké lítosti narůstající rizika a hrozby necítili.
Dovolím si přidat ještě jeden zdánlivý detail. Margaret Thatcherová byla jediným významným západním politikem, který si dovolil vyjádřit pochybnost o jednostranné, zcela pozitivní reakci Západu na německé znovusjednocení, které výrazně zvýšilo sílu a roli Německa v evropských záležitostech. Margaret Thatcherová to viděla hned od počátku jinak. My,Češi, se svými staletými historickými zkušenostmi s tímto naším sousedem, jsme měli– a někteří máme dodnes– obavy podobného typu. Nedávné zvolení Friedricha Merze německým kancléřem a jeho dosavadní politické kroky tyto obavy– v každém případě u mne– jenom posílily.
Měl jsem příležitost setkávat se s Margaret Thatcherovou opakovaně a byl jsem nesmírně poctěn, když mne jednou nazvala svým„nejlepšímžákem“ v nově svobodných zemích střední a východní Evropy. Jejím stoupencem a následovníkem jsem opravdu byl. A jsem dodnes.
Na oficiální návštěvu do Prahy přijela jako premiérka v září 1990 a velmi rychle jsme si porozuměli. V mém domácím politickém sporu s Václavem Havlem, který ve skutečnosti nechtěl kapitalismus, svobodné trhy a opravdové politické strany a jejich soupeření, se jednoznačně postavila na mou stranu– ařekla mu to v mé přítomnosti.
Její odchod z politiky rozhodně nebyl dobrovolný. Jejím náhlým politickým pádem v listopadu 1990 jsme byli mnozí zcelašokováni, i když někteří z vlastní zkušenosti dobře víme, jak seživot politika pohybuje pořád na hraně. Byla to velká ztráta pro nás všechny– a jsem si jist,že o to větší pro Velkou Británii. Nebylo to rozhodnutí voličů. Byl to důsledek velmi křehké situace v britské Konzervativní straně, především pokudšlo o evropskou integraci, mimochodem, ještě před vznikem EU. Mnoho předních britských konzervativců tehdy stále ještě věřilo, a někteří věří dodnes, v krásu a kouzlo evropské unifikace.
Nemám k dispozicižádný seznam našich vzájemných setkání, ale několik jich zmíním. Nemohu nepřipomenout např. to, jak jsme vedle sebe seděli několik hodin na vratkých a tvrdých dřevěnýchžidlích za chladného prosincového dne před budovou maďarského parlamentu na pohřbuJózsefaAntalla, prvního postkomunistického premiéra Maďarska. Podobně nemohu nevzpomenout na odhalování sochy Winstona Churchilla v Praze naŽižkově– a to ne za chladného, ale přímo mrazivého počasí. Dlouho jsme potomlondýnsky, tedy pro Prahu málo oblečenou paní Thatcherovou museli “rozmrazovat“ v mé tehdejší parlamentní kanceláři. Pamatuji si dobře na její silný projev u příležitosti toho, když mi předávalačestný titul„Doctor of Science“ na „své“ University of Buckingham, kde tehdy působila jako kancléřka. Vzpomínám i na naše společná vystoupení na konferencích v italských Benátkách nebo v americkém Beaver Creeku.
Nikdy nezapomenu na náš rozhovor v roce 2004 v hotelu kdesi ve Washingtonu ve chvíli, kdy jsme tam oba přijeli na pohřeb Ronalda Reagana. Vedli jsme tam spolu dlouhou debatu o tom, zda má druhý den ve Washingtonské katedrále nad Reaganovou rakví promluvit, nebo použít předem nahrané video. (Musím přiznat, že už přestávala věřit ve svou schopnost promluvit před mnoha lidmi naživo. To jsem se jí snažil rozmluvit, ale marně.) Velmi pečlivě si zorganizovala i svůj vlastní pohřeb (kdo má mluvit, kdo kde sedět, jaká hudba se má hrát) a jako projev jejího přátelství a našeho vzájemného porozumění jsem vnímal to,že mne v katedrále sv. Pavla posadila do prvnířady nedaleko bývalých britských premiérů, vedle HenryhoKissingera.
Neověřoval jsem si žádné oficiální záznamy. Jsem si jist,že jsem na některé další důležité okamžiky zapomněl, ale budu vždy zastávat názor,že relevantní a hodné zmínky je jen to, co z minulosti zůstává v naší paměti. Když si na něco nevzpomínáme, asi to tak významné nebylo.
Odkaz Margaret Thatcherovéžije a zůstane s námi— pokud ho myživíživým budeme udržovat. K mému velkému zklamání se dnešní politická realita, současné intelektuální klima i nálada veřejnosti velmi vzdálily od jejích názorů a od její doby. Platí to jak pro naší zemi, tak pro Evropu jako celek.
My v IVK jsme přesvědčeni, že potřebujeme nový Bruggský projev. Já sám jsem se o něco takového kdysi pokoušel v Evropském parlamentu v Bruselu. Viktor Orbán to odvážně dělá v Bruselu aŠtrasburku znovu a znovu. Nově vzniklí„Patrioti pro Evropu“ slibují v něčem podobný postoj. Přesto se obávám,že pomalu, ale jistě směřujeme do„Brave New World“ – do světa, proti kterému Margaret Thatcherová během svéhoživota a politické kariéry tak úspěšně bojovala. Potřebovali bychom ji v Evropě i dnes. Zejména by to bylo třeba v nějaké velké evropské zemi. Ty malé oni moc vážně neberou.
Václav Klaus, Vzpomínkový seminář IVK, Praha, 14. října 2025
Videozáznam z akce je možné si přehrát zde: www.youtube.com/ivk